Diabulimie

Zmiňovat nebezpečí a problematiku poruch příjmu potravy už asi ani nemusím. Všichni totiž aspoň okrajově víme, že se může jednat o těžce léčitelné choroby, které nezřídka kdy končí smrtí. Postihují hlavně dívky, ovšem počet nemocných chlapců také nenechává naši mysl příliš klidnou. Počet takto nemocných se za posledních deset let více než dvojnásobil. A toto číslo rozhodně nepřestává růst.

Začalo ale přibývat pacientů s jinými podivnými rysy, které lékaři nebyli schopni zařadit do diagnózy žádné z těchto poruch. Vznikla tak úplně nová, kterou odborníci dočasně pojmenovali diabulimie. Název má být sloučeninou slov diabetes a bulimie. A tady začíná problém.
Nemocní, většinou s cukrovkou 1. typu omezují, nebo dokonce odmítají přijímat svou denní dávku inzulinu, aby snížili svou tělesnou hmotnost. Diabetici totiž ví, že inzulin redukuje cukr v krvi a rozkládá ho, aby byl následně uložen do tukových zásob. Záměrně tak neposkytují svému tělu dostatek inzulinu, aby předešli přibírání na váze. Na tomto procesu se stávají rychle závislí, a tak je po nějakém čase velmi obtížné tuto nemoc vyléčit.

Ačkoli ještě diabulimie není kvalifikována mezi diagnózy, považuje ji mnoho světově uznávaných zdravotnických organizací za nejnebezpečnější z poruch příjmu potravy. Zatímco u anorexie či bulimie nebývají důsledky nemoci tak rapidní, u diabulimie může dojít ke kolapsu některých orgánů již do několika týdnů. Orgány se totiž plní enormně velkým množstvím glukózy. Tělo proto musí vydávat mnohem více energie, aby přebytečný cukr spálilo. K tomu potřebuje práci svalů, na jejichž seznamu se samozřejmě nachází i srdce. Může tak dojít k jeho selhání či extrémní bradykardii.
Jako při ostatních psychiatrických poruchách bývá často provázena depresemi, úzkostmi a sklony k sebevraždě. Existují sice antidepresiva, která jsou schopna snížit nutkání jedince dělat jemu nebezpečné věci, v tomto případě upírání si inzulinu, ale zcela jej vyléčit nemohou. Je hlavně na postiženém, jestli chce bojovat za své zdraví.